KDYŽ PADAJÍ HVĚZDY

Věnceslava Janáková

...padá hvězda

Vyšla jsem ven, podívat se na noční oblohu.Tak, na co se mám těšit zítra? Jen jsem otočila hlavu vzhůru, zaskočilo mě fascinující nebe plné hvězd, a v tu vteřinu, těsně nad mojí hlavou, rozčísla oblohu padající hvězda. Až jsem se lekla a přikrčila se, aby mi nespadla na hlavu. Vytvořila velikánský oblouk přes celou oblohu nade mnou. A v mé duši zazněla prosba. Přání, které vyslovuješ při padající hvězdě "Zdraví pro celou rodinu, prosím!". A znělo to zároveň jako motlitba. Podivila jsem se, že jsem neslyšela svist toho letu. Bylo to tak blízko. A za chvilku, už v dáli a méně zřetelně, pročísla oblohu další čára, jiná padající hvězda a za pár vteřin zase jiná. Jako by měli na nebi poplach. Bylo kolem půl jedenácté, teplá letní noc 12.srpna 2010. Všude kolem koncert cvrčků, hotová symfonie, která podbarvovala to neuvěřitelné divadlo splašených těles.

Vzala jsem si zahradní křesílko, pohodlně se posadila ke kůlně tak, abych měla před sebou veliký kus oblohy. Takovéhle nebe není tak obyčejná záležitost, jak by se zdálo. Rožnovská obloha v jasných dnech hraje divotvorné a magické divadlo. Normálně by moje krční páteř nad takovým záklonem plakala a protestovala, ale podložila jsem si krk a svezla se do polohy závodníka ve Ferrari. A nebe mi poskytlo tu úžasnou podívanou. Seděla jsem tam a očekávala zázrak. Třeba, že se rozestoupí nebesa a uslyším vzdálený hlas, uvidím nezvyklá světla, a tak podobně. Nestalo se nic. Jen ty hvězdy padaly, ale už žádná tak blizoučko, jako ta první. Někde v dálce zřejmě letělo letadlo, zablikalo a schovalo se do mraků, pak výrazně zasvítilo o kus dál. To nebylo to, na co jsem čekala. Co jsem čekala? Můj pocit byl velmi intenzivní, byla to skoro JISTOTA, že se stane něco mimořádného.

Ale protože zázrak nepřicházel, rozběhly se mi myšlenky. Do hvězdné oblohy jsem už zírala mnohokrát. Podobně krásné nebe jako je to rožnovské, je i v Terešově, na chalupě rodičů na Vyškovsku. Vidím před očima film, jako by to bylo dnes. Noc před pár lety. Nejdříve sedíme na pražcích u hřiště na zahradě - táta a maminka mého muže, on a já. Je teplý večer, a tak ze sedu jdeme do lehu. Rozplácneme se do trávy. Vůbec není vlhká, a nebo to jen pro tu krásu nevnímáme? Zíráme do nekonečného vesmíru s miliony hvězd, fascinovaně hledíme vzhůru, tiše si povídáme. Ale pak už jen ležíme, mlčíme a vznášíme se tam někde daleko. Každý sám, každý se svými myšlenkami. Dlouho dlouho. Mocný zážitek.

Ťuk ťuk, už to vím! Zázrak je to, že tady sedím, vidím a vnímám tu krásu... Zázrak je, být šťastná.

Rožnov pod Radhoštěm, 13.srpna 2010

Miloš Qapil. Ze sbírky Ad Maiorem Dei Gloriam.

Milému Pánu Bohu

Tomu usměvavému stařečkovi s bílými vousy

I tomu kterému někteří říkají Big Beng

I tomu kterého nikdo neviděl

I tomu kterého nikdo neslyšel

I tomu co nevstupuje do naší fantazie

Neuchopitelnému jako život

Věčnému jako čas

Vždy přítomnému

Ať jste kdekoliv

Projevujícímu se

Burácením varhan

Rozením dětí

Troubením pozaunů

Střídáním generací

Duhou nad obzorem

Pavučinou plující větrem při západu slunce

Slovy a zase slovy a opět slovy

Harmonií

Řádem

Svistem andělských křídel

I moudrostí sv.Ignáce

Tak tomu milému Pánu Bohu

Kterého bytostně vnímám

Na kraji lesa

Když obhlížím jeho dílo

Kterého tuším za rozkvetlým upolínem

Kterého cítím v románských ruinách

Kterého mám vedle sebe na vrcholcích hor

Kterého slyším když hraje chorál i fuga

Tak tomu milému Pánu Bohu

Není třeba nic říkat

Bezpečně to ví

Lépe než já

Dřív než já

DeoGratias

3

BohumilRobeš

Tak cosi krásného

Tak cosi strašně krásného

chtělo ve mně náhle žít

Já v tom našel duše své atypický

klenutý nadzenit

Proklínat nebo načas uvěřit?

Nelze nyní rozpřádat

zjevené věty

Tajemné písmo mlčí pod pečetí

A přece zdá se přečteno

Jak možno vzkřísit

mrtvé slovo žití umrlého

Jdou mrtvé lásky ze všech stran

Je možno býti milován

Šťasten kdo věří byť i zraňován

v cosi tak strašně krásného

(27.10.1964)

4

Hudba a text: Jiří G. Opluštil

Mlha

Mlha, studená mlha

na mé město začla padat dnes

mlha,mléčně bílá mlha

v níž se rozplynula záře hvězd

Večer - světla na stožárech

obalené koulí vaty

Svítí nechápavě na ty

co se někde opozdili

Příjdu, mlhou domů příjdu

tam, kde bydlím pocit tepla mám

Stíny, divné perspektivy

přede dveřmi domu zanechám

Tenhle pocit tepla

zůstane i tehdy

když rozsvítím světla

hudbu pustím tiše

tady jsem já doma

Venku padá z výše

Mlha, mléčně bílá mlha

v níž se rozplynula záře hvězd

Mlha, studená mlha

na mé město začla padat dnes

5

Milena Fucimanová

Báseň zvolna tekoucí

Co se píše na vánoční pohlednice s rozkrojeným jablkem:

Šťastné a veselé?

Ale v jablku cinkají řetízky harémových krasavic

Jadřinec: otec a syn v jedné osobě je vykrojen

a mizí někde v koši

I slupku stočíme do spirály

a zůstane na talířku odsouzená k nepožití

jak libriprohibiti

Tak už si vezmi to jablko

a sněz je i s bosým tancem na špičkách

6

Miluše Anežka Šajnohová

Sněžení času

(Koláž z vánočních textů)

Tma bílého lesa

hladí měsíční sen

zamrzlých tůněk

A z nebe dnes zas

sype se čas

dozrává jablko

v slaměném lůně

***

Hvězdnatě jiskří

prameny klidu

žhne šepot jedlový

v krajkoví vloček

ticho do oken roní

V padání sněživém

vzpomínky bloudivé

vrací se domů

skořicí voní

***

Úží se úval

krátkého dne

Z ostrohu noci

padají šípy

adventních hvězd

Plaše neviditelné

do hloubky vidí

Naplní mezery

mezi chladnými kameny

Naplní skuliny

v zamrzlém mechu

Naplní mezery

v dotecích lidí

***

Doutná podvečer ticha

chutná

jak ledové

moravské víno

Stříbřitě teskně

zní v hrudi dětství:

BIM - BAM - BAMBINO

***

Sype se sníh

pozdního večera

dotek zažíhá svíce

a slova stékají

k hlubinám citů

kde šumění krve

nikdy nevyšumí

***

Zní flétna schovaná

v sametu přítmí

šeptá svlékané jíní

zamrzlé trávy

Sněhová růže

uroní plaše

svůj rosný tón

do oktávy

7

Josef Řičánek

Musím vám povědět

Nastaly vánoce

a vločka na vločku

snáší se z nízkého nebe.

Musím vám povědět,

že žít je pro kočku,

když krása do nohou zebe.

V pokoji u stromku

koledu zapějí

a potom pustí si vláček.

Musím vám povědět,

že vedle v závěji

umírá promrzlý ptáček.

Nikoho těch pár vět

nenutím poslouchat,

kdo chce, ať zacpe si uši.

Musím vám povědět,

že vlastně žiju rád,

i když dnes mrzne mi v duši.

Sníh lesy posypal

a bíle do šera

svítí teď stromy a keře.

Musím vám povědět,

že tahle nádhera

plná je hladové zvěře.

Dítě spí v postýlce,

a tváře od fíků

sladké má jak plástve medu.

Musím vám povědět,

že život v rybníku

dusí se pod vrstvou ledu.

Nikoho těch pár vět

nenutím poslouchat,

kdo chce, ať zacpe si uši.

Musím vám povědět,

že vlastně žiju rád,

i když dnes mrzne mi v duši.

Vít Kolmačka

8

Modlící se pes

Protáhlé křivule strání
dlouhých do úmoru
s ledovým škraloupem skrání
otáčejících se u ohradní zdi za obzor
s podpisy zaječích běhů
a křížků havraních noh
na úvrati v chomáči bezů
pes modlí se confiteor

Jeho vytí je písní vezdejší
když při pozdvihování Měsíce
v samotě kreslí
zmrzlým čumákem
do závěje naději a víru
s litanií štěkotu

Hudba a text: Dušan Baur

Bleděmodrá velryba

Ach, dej mi, Bože,

bleděmodrou velrybu,bleděmodrou velrybu,

bleděmodrou velrybu, bleděmodrou,

dej mi velrybu,bleděmodrou velrybu,

modrou velrybu, bleděmodrou.

Velrybu, a šťastný budu,

velrybu, a šťastný budu.

Proč naše sny a přánínám zaclání,

vstát a jít bez zaváhání,

naslouchat bez ustání,

jsem jistější,když slova jdou,

jak bych si pískal v noci,

a zaháněl zlý moci,

kleknu a modlím se,

modlitbu svou, svou, svou.

Dej mi, Bože,

bleděmodrou velrybu,bleděmodrou velrybu...

... a šťastný budu.

Snad když to Pánu Bohuještě zopakuji,

tak už to konečně pochopí,

jednu ctnost mám,já vytrvale pluji,

to musí vidět, a lidi závidět,

já vytrvalost mám,

a nikdy se nevzdám,

služebník se nevzdá,

a Bůh raději dá, dá, dá,

bleděmodrou velrybu,bleděmodrou velrybu...

... a šťastný budu.

Jednou jsem došel k dveřímchrámovým,

snad z bezmocnosti,co já vím,

už jsem se dlouho plazil,a o ničem snil,

nikde jsem nenašel cíl,

už nevím, kudy plout,

jak rozhodnout,

jsem jako zmrazený,

však dveře chrámový...byly zamčený, zamčený.

A já se jinak modlit neumím.

Dej, Bože, velrybu, bleděmodrou velrybu,

bleděmodrou velrybu, bleděmodrou,

dej mi velrybu,bleděmodrou velrybu,

modrou velrybu, bleděmodrou...

(Opakuje se, dokud mám víru.)

10

Pavel Milička

Bodlák

Ať nikdo neříká,
že jsem se nesnažil
povznést se, vystoupat
k Božímu zápraží

Teď sedím, vyčerpán
závidím křídla ptákům

A nebe na dosah
- vstříc jde mi po bodláku

11

Potkal jsem slepýše

A teď znám i tvoji tvář
Že nejsem slepý
teď už víš

A k zemi
po které poběžíš
mám tolik blíž

A ani hluchý nejsem!

A země šeptá mi
a zemi naslouchám
a země vypráví
co země i já znám

Že hluchý nejsem
teď už víš
A k zemi
po které poběžíš
mám tolik blíž

Teď znám i tvoji tvář
jsem slepýš - vědoucí syn země
Až vykročíš, své kroky važ
tvé kroky nemlčí
tvé stopy nejsou němé

12

Hudba a text: Jiří S. Pospíšil

Plot

Plot počmáranej křídou

ten déšť už dávno smyl

a meze voní hlínou

zase o něco dýl

a přibylo i vrásek

jak čas na čele tál

jen plýskanice lásek

kolem šumí dál

Bývalo ticho však všechno se změnilo

co stálo točí se a běží dál

a kolem střílí se létají světlice

a to už přece se pozná

v čekárně na krásu je tělo na tělo

je na někom jiným aby se smál

vrátit běh času to se nám zachtělo

a to je přece věc hrozná

Je sychravo i vlídno

pod tíhou jarních vod

je bouřlivo i klidno

a za schodem je schod

a po schodech kdo stoupá

už tím riskuje pád

pro jistotu se šeptá

vždy je o co se bát

Duhový příboj ten co nohy podráží

s přílivem sílí a duši hladí

tehdy se nemají procházet po pláži

myšlenky stvořené pod kapradí

výprodej citů a meče i přeslice

v tratolišti hitů musí se bát

o krásné chvíle o světlo měsíce

zkrátka o věci co měly spát

Plot počmáranej křídou

ten déšť už dávno smyl

jen meze voní hlínou

zase o něšcodýl

a přibylo i vrásek

jak čas na čele tál

jen plýskanice lásek

kolem šumí dál

13

Josef Řičánek

Mlč

Mlč,

někdy je nejlépe

tichem se promlčet,

nenutit se do pláče

nebo smíchu,

pracovat, jíst a spát

a tiše čekat,

až čas oznámí,

že naše bolesti

byly už promlčeny...

14

Roberto Scavino

lekl jsem se

když nad ránem

v zrcadle

spatřil jsem svou tvář

hlubokou brázdu vprostřed čela

oči víčky překryté

desítky koryt

vyschlá řečiště starostí a běd

to opravdu jsem já ten děd

jak dlouho ses vlastně neviděl

zeptal se ze tmy obraz

kam uvěznit jsem jej chtěl

nevím

snad pěknou řádku let

blázne

proč děsíš se vždyť je to jen kabát

který po sezóně na věšák

v předpokoji odložíš

a potom co bude

pozvou tě dál

no a pak

žádné otázky

jen miska vah

sklopil jsem hlavu

znovu rozsvítil jen na vteřinu snad

odvážně zahleděl se do očí

a zklidněn odešel jsem spát

15

Josef Řičánek

Spěchám

Chaloupka malá ze dřeva,

v ní bydlí starý pán.

V zahrádce kvete rezeda

a voní tymián.

Pán hodiny má s kukačkou,

těm se však nechce jít.

V tom malém domku s pavláčkou

bez času dá se žít.

Spěchám, nemám čas,

slyšíme ze všech stran.

Spěchám, nemám čas,

nejsme jak starý pán.

Ten ráno dýchá do kvítku,

který by spálil mráz

a nemá při tom výčitku,

že utíká mu čas.

Stát umí v tichém úžasu,

když rosa krášlí mech.

Pán dovede žít pro krásu

a netrápí ho spěch.

Spěchám, nemám čas,

slyšíme ze všech stran.

Spěchám, nemám čas,

nejsme jak starý pán.

16

Roberto Scavino

sen měl jsem včera

bylo v něm sto stěn

strmých

toužil jsem být ten

kdo pokoří je

aniž vydá sten

stalo se

pak v den

kdy stál jsem před jednou jedinou

a vše chystal se

udělat jak má se

já křen

odešel jsem pod jinou

a i před tou

postál jen

sám sebou poražen

místo výšiny nížinu

posetou stovkami hrobů

svých snů

opět zvolil jsem

17

Miroslav Šimůnek

Co zbývá osamělým

Chytat se stébel uschlých lodyhů

uzmout pár cetek mnichům potřebným

zbavit se dávných neduhů

a moc nenaslouchat řečem pohřebním

neboť vše prošlé je jaksi někým v předpokoji

kdo vejít neodváží se

a touha znovu mít a opakovat tiše bolí

ořechy datle lásky dávné voní na míse

18

Martin Kolář

Přítel

Mám dobrého přítele. Kamaráda. A tím bych vlastně mohl skončit. Dřív než jsem začal. Zkuste si říct nahlas slovo přítel. A poslouchejte, jak voní. Nemlží se vám z té vůně oči?

Když mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let, myslel jsem si, že přítele nepotřebuji. Že je lepší být sám. To znamená stoprocentně svobodný a nezávislý, pokud možno na všech.

Byl to omyl. K mé smůle jsem se s ním mazlil spoustu let a na nedostatek přátel doplácel velkou samotou. Každý potřebuje přítele. Aspoň jednoho. Jednoho dobrého přítele. Jsem si tím jistý.

Toho mého přítele jsem potkal už ani nevím kde. Snad v parku, možná na nádraží. Kde se tak potkávají budoucí přátelé?

Nevídáme se moc často. Třikrát, čtyřikrát do roka. Sedíme spolu a jsme. Když se kouří dýmka, nedá se moc mluvit.

Jindy si povídáme o životě. Řeč střídají dlouhé pauzy s následným potvrzením slyšeného, dlouhým hrdelním hmm.

Jsme jako dva radisté. Naše vysílačky jsou naladěny na stejnou nosnou vlnu. Je v nich slyšet praskání atmosferických poruch a taky vědomí, že na druhé straně někdo je. Že někdo poslouchá, jestli neuslyší ti-ti-ti, tá-tá-tá, ti-ti-ti. SOS potápějící se lodi.

Jednou jsem své SOS vyslal. Byla mi tehdy hrozná zima. Ne ta fyzická, jako když se klepete a nemůžete přestat, protože jste promočení na kost, ale ta psychická. Ta, která vás zkroutí do oblouku, vy brečíte, nemůžete přestat a strašně to bolí, jak na vás leží celý svět a láme vám kosti.

Můj přítel tehdy přišel a byl.