Prodloužený úsměv

Obsah :

Roberto Scavino:

- Byli jsem včera v kavárně Savoy

- Mám rád ty chvíle

- Ta tach ta tach

- Čeřit hlubinu vad

- Lekl jsem se

Martin Kolář:

- Já a Ty

- Houslař

- Branka

- Dedukce

- Štěstí

- Tajemství

Petr Otépka:

- Lužní les

- Prodloužený úsměv

- Zmuchlanci

- Čekatelé

- Levhart v piánu

Karolina Antlová:

- Tvá

- Hravá

- Před večerem

- Odvaha

- Taky jsem psala Ježíškovi

- Katolická

- Hlubina

Jan Šlachta:

-Všechno má svůj čas

-Můžeš

-List

-Naděje

- U zubaře

Dušan Baur:

- A tak jsem se díval...

- Jsem

- Jeden kořen všechny větve

Bob Urbánek:

- Co všechno je jazz

- Marné hledání

- Jazz o dovolené

- Džezová Líza

Vít Kolmačka:

- Vleklé samoty

- Tvář

- Modlící se pes

- Po tvých pažích pochodují pěnkavy

- Můj Otčenáš

Věnceslava Janáková

- Padá hvězda

Martina Švarcová

- Ilustrace

(1. máje 2016)

Prodloužený úsměv

Roberto Scavino:

Byli jsme včera v kavárně Savoy

bývala mramorem a řeckým travertinem zdobena

také lustry a světly neonovými hrdě hlásajícími vstup do nového století

to i mnoho jiného jsem četl v obílených stěnách

pamatujících metráž nabízenou v dobách

kdy vstávalo se v pět

chodilo na šestou

a ulicemi šedivými zase ve dvě zpět

teď

krasavic pár co kávu voňavou párou čechranou

roznášely dívkám s přelivy barevnými a drinky chlápkům jistých si svou kořistí

jazzband co synkopami šumnou slávu křísil

s baristou za zády žonglujícím lahvemi

co občas o sebe v rytmu foxtrotu cinkly jak páry tančící

byly tam dámy bez potřeb cokoli již předstírat

jen občas neposedný pramínek vlasů šedivých s grácií skráním vracely

a se svými manžely v sakách přespříliš těsných již

tleskaly a hlavami uznale přikyvovaly

když akord zdál se dosti dobrým být

a v jednu chvíli

kdy bubeník virblem zakončoval skladbu

vše změnilo se v snový obraz

jak od mistra Renoira

ze shluku teček barevných vystoupila máma smála se smála

u čepu dědeček Josef v sáčku řeznickém vedle něj babička Anna ta italská

náhle sklonivši se do ucha mi špitla

pazienza Roberto pazienza

také táta v klobouku s krempou i v Itálii rošťák

pan Branč co psíky maloval jak prasátka

strýc Karel v dokonalém předklonu vrchního číšníka z Puppu ve Varech

strýc František s tetou Annou od Sázavy

zio Guido padlý u Stalingradu

Jarmila a Jarda už i Michal Ott pohřben teprve v sobotu

pane vrchní

zaplatím

ti všichni mají srovnány své účty

teď na řadě se stranou dáti má

jsem já

u kostelních vrat vedle u Jakuba silueta

ruce do mističky složené

o něco žadoní

či snad chce dát

:::

mám rád ty chvíle ztišení

než přesýpací hodiny povolí start

a obrazovka monitoru zbělá touhou

i ty

když s neúprosnou přesností v rytmu vteřinové ručičky bliká kurzor to své nedočkavé

tik tak tik tak tik tak

neslyšný metronom

nedožera fontů

mág co mermomocí touží zmocnit se mých emocí teď a hned

přestože nedozrálých

musím vždy na čas zavřít oči před tou vlezlou dotěrností

chutí okrást mně o šat

co ještě nebyl ani nastřihán

pak zklidněn nezvratností faktu otevírám oči a nerušen již

naslouchám rodícím se myšlenkám

karnevalovému defilé barev a tónů

které z hlubin odkudsi

již sešity do slov

derou se překotně na povrch mých rtů

nejprve jsou nesměle jen šeptána

pak stokrát tisíckrát dochucována

než do osnovy papíru jsou pro to vetkána

aby až jednou

voňavě již svázána

stala se třeba

básněmi

:::

ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach

ten zvuk je dnes stále se mnou

jak melodie která ne a ne se pustit znáte to

dobře je to zvuk kol

vlaku jenž krajinou se žene jakou

ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach

jsou to vzpomínky vytloukané z nevědomí

je to snad symbol čeho

klíč je to k čemu

tak řekni čekám na odpověď alespoň nápovědu

a jako ten vlak náhle nabírám rychlost šílenou

ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach

řítím se vstříc obličejům co mihnou se a mizí kde

útržkům hovorů co slovo to příběh ale jen šleh

co komu proč kolik kdy jak do kdy

slova slova slova

pak střih a ticho ticho bezbolestné bez emocí ale ne to prázdné ticho

ani ticho před bouří

nýbrž ticho osvobozující

až po okraj naplněné tichostí

tišina

jen odemknout

pokladnice přeplněná moudrostí

tak naber si

ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach ta tach

prach

:::

Martin Kolář

Branka

Stála pod lesem,

jak liška rezavá.
Plůtek rozpad se,
ztratila smysl života,

Přála si,

by ještě jednou,
prošel jí někdo.
Na jménu nesešlo.

Až jednou,
prolét jí pták.

:::

Štěstí

"Dobrý den,
nejste Vy Štěstí?"

"Všude Vás hledám,
byl jsem v Japonsku i Peru."

"A Vy se mi tu vyhříváte,
s kočkou na zápraží."

:::

Tajemství

"Chtěla bych ti něco ukázat, tati."
"Ale potichu, abys je nevyplašil."

Pevně mě chytla za ruku.
A přivedla na louku pokrytou fialkami.

:::

Petr Otépka

LUŽNÍ LES

Na obloze neurvalé čmárance

oranžové meče

všude pláty měděného plechu

opilé fialovou zelení

a mezi nimi ocelové brnění mračen

bojovné výkřiky barev

někde v koutě se krčí

lehce zranitelná modř chrpy

Kráčím vysokou rychlostí

soumrak napuštěný v mlze

se hltavě snáší

pokud to nestihnu

ztratím chodník

utopený v listí

musel bych usednout

opřít hlavu o hlemýždí kůži

netečného dubu

a přespat zde

se všemi těmi

k vraždě odhodlanými zvuky

Z lidí tu páchnu jen já

očima špióna

křižuji úseky krajiny

traviny do půl pasu

zelená všech známých odstínů

halekání i sténání ptáků

jejichž jména a adresy vůbec neznám

tuším, že jsou tu

tisíce očí

které mne sledují

a nedávají to najevo

Zvyšuji rychlost své chůze

tenhle druh samoty

směřuje do trní sebezničení

jsem ve střehu

jako nozdry laní

cokoliv nepřirozeného

se pohne

bodá mne ostruhami do slabin

vdechuji vlastní strach

ředím ho

hypnotickou atmosférou

podvečerní krajiny

Nevím si rady s přírodou

která mne lhostejně obklopuje

v křoví kroky

srna, levhart nebo sám ďábel?

Konečně asfalt

invaze sarančat za volantem

neúprosně se valí

zleva zprava

Otočím se

za mými zády hašišová dýmka

lužního lesa

vymanil jsem se

z jeho drápů

ale nejraději bych jej znovu objal

a nenávratně v něm zmizel

jako kterýkoliv

nepatrný brouk...

:::

PRODLOUŽENÝ ÚSMĚV

Někdy se mi na krk věší

namísto dívčích paží

nespočet povinností

marně dobíhám čas

který má trvalý náskok

jindy se jen tak flákám

a sleduji pouze to, co dává smysl

Ať už se ženu za přeludy

nebo si zdarma sním

každého známého zdvořile pozdravím

ten kontakt netrvá déle než zasvištění rybářova vlasce

navíc si vybavím příběh dotyčného chodce

není to žádný eintopf z krmné řepy

ale záživně hustá historie

Míjím se s lidmi

při strohém "Ahoj" nebo "Dobrý den"

k tomu si přiťukneme úsměvem

jednoho dne mi došla skrytá pointa

takových všedních setkání

v očích otáčím barevný krasohled

ale jakmile pohled poskočí o další políčko

úsměv mi ztuhne na cukernatý med

Když zahrčí budík doprostřed snu

klidně si buzení o něco posunu

totéž jsem provedl se svým úsměvem:

prodloužil jsem jej...

míjím ty kolemjdoucí

a úsměv ponechám nehasnoucí

jako bych usrknul vinařův archivní skvost

a na horním patru pozdržel jeho smyslnost

Už jsem se nesmál na někoho

ale výlučně pro sebe

a nebyl to záchvat šílenství

jenom jsem převzal jisté poselství

a teď na tom daru pozvolna rozvazuji stuhu

ulice je prázdná, kráčím ke své samotě

smích patří k ohroženému druhu

nesu jej na rtech opatrně jako Betlémské světlo

aby mi nevyhasl...

:::

ZMUCHLANCI

Jiným drkotají zuby zimou

a ona ještě plave

mimo sezónu

stejně jako já

Dokud se neotočí

spěchám k ní

postava modelky

obličej zmuchlaný

jako já

Po letech míjení

zdvořile pozdravím

přijme to bez zábran

nejspíš žije sama

jako já

Dnes jsem se vyhříval na slunci

vystoupila z vody

bez zábran

položila prochladlé prsty

na moje záda

běžný žert milenců

Očividně neřešila

zda mne přivede do rozpaků

neznal jsem ani její jméno

a nepřitahovala mne

Šel jsem domů

a stále jsem cítil

tu němou lyriku

jejích prstů

Málem jsem vykřikl

abych porušil ticho

které mne už tak dlouho

obklopovalo

:::

ČEKATELÉ

Někdejší Zahrádkář

kterému kdysi

všechno rostlo pod rukama

tak nedočkavě

že to nestačil sklízet

a bývalý Sokol

majitel dokonale vyžehlených

bílých nátělníků

nyní již bez užitku

v zákrytu uložených ve skříni

oba s osmdesátkou na krku

ještě na konci podzimu

putují k rybníku

jako stěhovaví ptáci

vyhřívají svá těla

decentní sluneční teplotou

teď už jim stačí

jenom zahnat žízeň a hlad

a do sytosti se vyspat

starosti s maligními

mateřskými znaménky

suverénně nepitvají

Zahrádkář si dává šlofíka

s nosem zabořeným do deky

Sokol stříká dlaněmi vodu

na schody

po nichž se vstupuje do rybníka

pečlivě odstraňuje

drobná smítka a kamínky

jako by za to byl placen

chvilku se prochází po břehu

s rukama za shrbenými zády

která ví své

o osmačtyřicátém, osmašedesátém

i osmdesátém devátém...

Potom zalehne vedle Zahrádkáře

nepadne jediné slovo

rozcuchané vlasy

by mohly vyprávět

o té jízdě zaminovaným polem

života

jenže šedinám nenarostla ústa

a zpomalení chlapíci

jako by už jenom mlčky čekali

ale nikoliv na Godota...

:::

LEVHART V PIÁNU

Jedné noci s rozšířenými zorničkami

kdy slzy začaly dotírat

zabloudil pod křídlo piána leopard

Popelníky po vrch plné

talíře po vepřové vylízané

v šálcích od kávy s rtěnkou únavy

už jen lógr na dně

povadlí hosté se neladně plouží k pokladně

zbývá setřít ze stolů

zbytky slizkých blábolů

obrátit židle hlavou dolů

bezhlesně vyhasnout

Kolik je asi těch, co zadržují dech

končícího dne

v úporné snaze změnit vše zpackané...?

I klauny z povolání deprimuje vyčerpání

nosy plné žertů posílají k čertu

a přece kdesi z ústraní

ozývá se vábení:

zdá se, že kapele přišel v pravou chvíli vhod

levhartí kožich plný neohraných not

Ten, kdo už byl na odchodu

z vyprahlého lokálu

zařadil zpátečku

barman si otřel čelo

v sklenicích to znovu zašumělo

takové opojné pokušení

přimělo i muzikantské frajírky

přeleštit sešmajdané lakýrky

z nátrubků vytřít zahořklé sliny

ochablá těla náhle pookřála

kytary zaržály

bujará banda spustila vášnivá tanga

a pardál jen blahosklonně zaprskal

Hledáte-li krotitele, vsaďte boty

že neunikne pozornosti soucitného pianisty:

do žrádla té šelmě sype noty

krmí ji výživnými synkopami

jejich bezstarostná adresa

pochází bůhví odkud z pralesa

A právě té noci

kdy fantazie vypustila levharta

se má radost už léta odvátá

s hlavou jako Kristus svěšenou

znovu zhoupla v kolenou...

Karolína Antlová

TVÁ

až mi zase slíbáš kapku pod víčky

rozevřu perutě a mávnu

až mi slíbáš kapku v korytu mých vrásek rozprostřenou

nechám své nitro u tvého spočinout

až polibkem projdeš se po vrcholcích mé touhy

zašeptám jemně tvé jméno

a ve věčnosti zazní ano

::

HRAVÁ

z bláta do louže

a z deště pod okap

tančíme životem ve stokách

a když slunce vysvitne

tak nás osuší

bláto ale máme dál

a nejvíc na duši

s dřívím do lesa

a s biblí k papeži

opakujeme své sny a touhy

v pohádce na věži

pak zvonec zazvoní

a kdo jsi byl

koho jsi zradil a komu odpustil

dlouho se chodí s džbánem

až se něco utrhne

dlouho moříme se životním plánem

až se nakonec nic nestane

tančíme životem ve stokách

a když slunce vyjde

pak se zvíří prach

komu se nelení tomu to vynáší

a trpělivost růže přináší

jen těch trnů je nějak moc

po dni opět přijde noc

ještěže slunce zase vysvitne

a vzduch se v sklípcích zachytne

tančíme pak ve slokách

jen tak si dýchat a nemít strach

:::

ODVAHA

opustila jsem teplo životadárné vody

a zkropil mě vzlyk a udeřil tep

opustila jsem peřin baldachýn

a nitrem prošlý meč vzal mi můj dech

opustila jsem vůni rodných hroud

a poznala že bolesti je nutné neuhnout

opustila jsem něžný pel svých batolat

a vryla si pod oči další vrásky

opustila jsem svou svěžest

a odlíčila další masky

opustila jsem jistotu v náruči milého spočinout

a objevila jaké je v sobě procitnout

opustila jsem bezpečnou klec

a zatančila v ranním lesku

opustila jsem marný drahokam

a uviděla paprsky za rozbřesku

opustila jsem klamný srdce tón

a laskal mě bělavých andělů chór

::

KATOLICKÁ

modlím se

když vidím tlouci srdce neviňátek

v uzlíku jak nehet na malíčku

neříkám nic v očích slza

nebesa jsou otevřena

modlím se

jak jsi říkal Forever Lásko Miluji Tě

vzápětí hřímal spravedlivě

Jsem Adam Ona Eva!

já nechtěl! jen ta hříšná žena

modlím se

když stojím u oltáře

neznějí slova hoří tváře

pulsuji tepem Transcendence

nitro dýchá tiše tence

modlím se

když tvé oči planou

dáváš mi živůtek stranou

ve vzdechu slastném

v milostné filozofii žasnem

modlím se

když se mi pálí buchta

složenek půl tucta

žárovka už praskla potřetí

řádná dovolená historické slovní spojení

modlím se teď a tady

i včera

modlím se i když nejdu do kostela

v slze a úsměvu

modlím se při tanci

a když mi není do zpěvu

modlím se když vane jemný vánek

i ve větru co obrátí pár stránek

modlím se za soumraku i s vůní léta

když jsem pro tebe jen prázdná věta

modlím se v lásce a odpuštění

i když mé srdce je z kamení

modlím se když se mi nechce vstávat

i když můžu skály lámat

modlím se v milostném dechu

i když skrýt se chci v samotě bez povzdechu

:::

PŘED VEČEREM

dala jsem štrúdl do trouby

a Ty tu milovaný sedíš

díváš se na mé umoučené ruce

slzu mou na tváři hladíš

cítím Tvou vůni

Tvůj dotek na mé dlani

bereš mě do náruče stejně jako loni

počítáš mi nové vrásky

a usmíváš se

jsou z mé lásky a vášně

upravuješ mi pramínek vlasů

a hřeješ mě jako za loňských mrazů

jako tehdy když šla jsem za deště

blátem urousaná

a nevěděla jestli po nocích přijdou zase rána

venku se smráká

voní tu štrúdl s ořechy

a Ty tu tiše sedíš

milovaný Kriste navěky

::::::

Jan Šlachta

Naděje

Kapičky deště po okně stékají,

smutek se do duše vkrádá,

jak slzy těch, co nikoho nemají.

Někdy mám pocit, že život je zrada.

Byli jsme zrozeni z prachu a hlíny,

nikdo se nezeptal, jestli chcem žít.

Každého z nás příběh je jiný.

K jednomu cíli, však musíme jít!

Láska mě opouští a slábne víra,

slunce se schovalo za mraky.

Naděje ta ještě jediná zbývá.

Bůh má moc udělat zázraky!

:::

Všechno má svůj čas

Je čas práce i čas odpočinku,

čas běžet i čas zapálit si dýmku.

Čas sázet i čas sklízet plody,

čas žíznit i čas se napít chladné vody.

Čas moudrosti i čas nerozumných sporů,

čas stoupat k vrcholku i čas sestupovat dolů.

Čas smutku, kdy bolest srdce svírá,

čas naděje a lásky, kdy sílí naše víra.

Čas slunce i čas, kdy za límec nám sněží,

čas skotačit i čas, kdy zvedám se jen stěží.

Čas dávat i čas přijímat dary,

čas úspěchů i čas, kdy přijdou zmary.

Čas hříchů i čas odpuštění,

čas spánku i čas nočního bdění.

Čas nenávisti i čas milování,

čas ledu i čas jarního tání.

Čas na procházku letním ránem,

čas, kdy setkávám se s Pánem.

Jak říká Kazatel, všechno má svůj čas.

Však kolik nám ho zbývá, to neví nikdo z nás.

:::

Můžeš

Můžeš být sám uprostřed davu,

můžeš být vězněn, i když jsi v právu.

Můžeš mít hlad i s plným břichem,

můžeš být svatý i se svým hříchem.

Můžeš i v mrazu dát druhým teplo,

a v tmavé noci, zářit jak světlo.

Můžeš mít žízeň i blízko studny,

můžeš se smát a v duši být smutný.

Můžeš se ztišit i v bouři a větru,

a třást se zimou i v teplém svetru.

Můžeš dnes doletět ke hvězdám, k měsíci,

můžeš mít pochyby, i když jsi věřící.

Můžeš být bohatý a nemít nic.

Všechno má rub, ale i líc.

Můžeš být mladý a přesto mít vrásky.

Nemůžeš k Bohu však

bez skutků lásky.

:::

List

Sedím a pozoruji list,

jak třepotá se v něžném vánku.

Ten z prvních poslů jara už má na kahánku.

Když tlačil se ven z pupene, byl zelený a svěží.

I jemu čas však neúprosně běží.

Celé léto zdobil svého pána,

rosa často kropila ho zrána.

A vítr, když ho polechtal,

tu celý strom se rozesmál.

Podzim, ten známý filuta

pomalu barví list můj do žluta,

až celá koruna je jako ze zlata.

Jak jenom příroda dokáže být bohatá!

Brzo už přijdou první mrazy.

Co zbyde potom z té vší krásy?

Poslední slova šeptá list, když k zemi pad:

Buďte tu sbohem, já mám vás všechny rád."

:::

Dušan Bauer

Bohužel nemám elektronickou podobu :-(

:::

Bob Urbánek

Co všechno je jazz

Tvé tělo bílý dům

Tvé prsy bílé věže

Tvůj klín

Úrodný je trůn

Kde vládneš

Ponejvíce vleže

Kde zůstal jazz

Jazz je snad jinde?

Ne, jazz nám nedal kvinde

Jazz je pýchou

Co míchá naší míchou

Jazz je Medina a Mekka

Jazz je bílá veka

A uheráku 10 deka

To všechno

A mnohem víc

Je jazz!

Oh, yes!

:::

Marné hledání

Tichounce brečím do ubrusu

Na prsou cítím chlad

Dal bych si řízek nebo husu

Ač drůbež nemám rád

Zmlasknul bych ten chutnej řízek

A pak bych byl štěstí blízek

Snad

Kde najít partu jazzmanů

Když všude jenom zuří beat

Jichž táta řekl řemenu

Ten kluk ten musí něčím být

Jako by vůbec nebyli

Jak by se po nich země slehla

Potkávám samé debily

Ač hledám, jak se hledá jehla

:::

Jazz o dovolené

Na valašských kotárech

ovce se tam pasú

po jednej či po párech

neznám větší krásu

Na Beskydů úbočí

bača sedl na skalku

ovádi naň útočí

on píská na píšťalku

Ej, hore hole, ej, hole hore

On píská na píšťalku

až se tomu divím

hraje totiž stejně čistě

jako známý Stivín

Ej, hole hore, ej, hore hole

na co sú mu škole

Bačovi je dobře

hory barví modře

dlaně jeho ruk

Starostem dal vale

hraje pastorále

psst...už ani muk

Na valašských kotárech

strašně štípou ovádi

kvůli tobě, bačo hudče

odcházíme neradi

Juch!

:::

Džezová Líza

Pravila mi dívka Líza

že mi asi chybí míza

se mnou nic než hoře je

Damned!

Nežli čekat jako jehně

radějc na hot jazz odběhne

ten jí víc krev ohřeje

A hned!

Zůstala mi po Líze

jen duševní kolíze

a buletín džezový

Bezva!

V tom buletínu džezovým

hledám než se nedovím

copak je to jak to řekla

Džezva!

Kdopak že mi poví jen

proč chmurami jsem ovíjen

proč se mi z žil ztrácí puls

A touha!

Ač hudební nemehlo

nade mnou se nebe hlo

to bude můj pravý kurs

Ouha!

:::

Vít Kolmačka

Po tvých pažích pochodují pěnkavy

Jsem potok rozháraný

proudem

chci vtéci do tvé řeky

pod jedny břehy

smíchat se v barvách

poneseme parník výletní z Davle

palubu nedělní oslavy

se stolky lampióny a tanečními páry

posedávají jen tak na podívání

posedávají jen tak na jednu paži

protože druhou odevzdaly

ano ty rafie věžních hodin

stále se otáčejí na parketu

páry jen tak na bílém

tetovaná číšnice

s psí hlavou na lopatce roznáší moselské

ve stopkách skla

zatímco ty zbrojnoš bez košilky

potahuješ konec sukně jako dolů hledí

přes kolena

aby tě nemohl zranit cizí pohled

Jako potok rozháraný

vpadl jsem

proudem do tvého proudu

turbulencí

ptáci na březích se leknutím vznesli

a odlétají směrem na Zbraslav

Paroloď troubí pod most

překlenout kolotoč

kameny i voda pableskují v tunelu

jsme náhle sami a nejme náhle sami

zvedám tvé hledí

pronikám k úsměvu

zrovna když pěnkavy

pochodují po tvých pažích

ty vysáváš tenkou slámkou jejich rúž

do celého těla

:::

Modlící se pes

Protáhlé křivule strání
dlouhých do úmoru
s ledovým škraloupem skrání
otáčejících se u ohradní zdi za obzor
s podpisy zaječích běhů
a křížků havraních noh
na úvrati v chomáči bezů
pes modlí se confiteor

Jeho vití je písní vezdejší
když při pozdvihování Měsíce
v samotě kreslí
zmrzlým čumákem
do závěje naději víru
s litanií štěkotu

:::

Tvář

Ta pouť byla dlouhá
přes máminy pohádky
v hliněné tvrzi
hradbami jabloně
s hláskami špačků

Nad obzorem
v galerii topolů sedával vítr
ve svislých větvích
si otíral záda

Již dávno jsi postrkovaný světem
na slepičích nohou
o dvou krejcarech a jedné grešli
plížíš se od zastavení k zastavení
s láskou a zradou
s neóny chtíčů když tě to svrbělo
tak pohladit položit slovo
pro odsouzení
tobě zrána nevzešlo slunce
kohouti ucpali v kurnících vstupy
a na důkaz tmy
otočení zobany dovnitř
šavlovými ocasy
porcovali jitřní šeď

A těch pádů
konejšivých slz
poponášíš dřevěný osud
tolikrát jsi chtěl zpátky
tolikrát zapomenout
hodit ho do škarpy
půjčit si jiný
a k tomu klisničku
ale její mzdu pojedl
kdosi se strachem o sebe

Bosky o půl opánku
druhou nohou
vytancováváš v zemské tíži
tajné nesrozumitelné nic
ale jdeš
opíraje se o křídlo
které sis kdysi ze vzteku vytrhl
a klejíc vyhrožoval nebi
že jsi víc se všemi moudry
co se ti zdařila
než je ocení milování molů
než je prolije ocúnový čaj
a patro závěje uzavřeStoupáš
k ostrému kamení
opíraje se o křídlovou kost
k dalšímu zastavení
ta tebou vytržená brka
pro jepičí naději
tolik jsi toužil
zametl průvan
po všech čertechPoslední stoupání
už vysoko
zde nezpívá nic
v košili bez rukávů
páchnoucí potem
nahých zad
a věrnou močí
snad omylem
snad jenom náhle
na kopci tmy
spatříš oheň...Blíž a blíž
pýcha již nestačí
dávno tě bolí
když vázala na puchýře srdce
tvé sváteční kravaty

Blíž jdi blíž
Někdo tam sedí v kápi
čeká
nevidíš do tváře
blíž, blíž ...
již skoro nemůžeš
křídelní kost zlomená v úpatí
tam jsi se lekl
když lež se chechtalaBlíž, blíž...
pro holubí vzpomínku
k mládí
od popelavé nedotknutelnosti
na kterou jsi nevěřil
a teď taková žízeň
o jediném - Odpouštím
na nezhojené rány
když tě kopali
a matčina zástěra byla tak dalekoUž na dosah
jen natáhnout dlaň
klesáš u ohně
na kolena
pro To odpuštění říci:
"Pane, milosrdenství, konečně zde".Ale ten oheň nehřeje
A když konečně
on otočí hlavu
uvidíš v kápi svou vlastní tvář

:::

Můj Otčenáš

Zase na cestě v autě
jedu cosi změřit
pravou dlaní hladím prázdné sedadlo vedle sebe
ušpiněné
bez potahů pro mé hostyDěkuji Ti Otče
jedeme spolu
nic neříkáš
ale voláš Sebou
mám Tě rád i v příchuti nafty
miluji Tě jedeme opět spolu
ukrajovat svět vezdejší
halena nasákla životem
slaným mající drsnou příchuť...Chci jít u Tvých pat
za nimi
v tichém stínu před žárem který pálí
Nejsem sám na cestě do aleluja
Kam ten štěrk vede
ví jen Tvůj Synek
to ještě v Nazaretském přístěnku
na hraní
dělal Josef na čtyřech koníka
a z cedrového polena totéžMěstem jedem devadesátkou
nikdo nepředjíždí
u pumpy čekáš až rozespalý dopiji
své horké kafe
Usmíváš se
když Ti sypu právě natrhanou trávu kopřivy i s petrklíči
do klína
sypu je se vším harampádím
i s vyjedenými konzervami
hodně to místy zapáchá...
Ale Ty se směješ
Ty se tak směješ usmíváš
i nad svým poraněním o rez
krůpěj z palce odkapává
a Ty se tak směješ
že jsme spolu
tak konečně spolu
my dva...
oba se smějeme
spolu
---- ---- -----

a to už stačí!
Amen!

:::

Věnceslava Janáková

...padá hvězda

Vyšla jsem ven, podívat se na noční oblohu. Tak na co se mám těšit zítra? Jen jsem otočila hlavu vzhůru, zaskočilo mě fascinující nebe plné hvězd, a v tu vteřinu, i těsně nad mojí hlavou, rozčísla oblohu padající hvězda. Až jsem se lekla a škubla sebou, aby mi nespadla na hlavu. Vytvořila velikánský oblouk přes celou oblohu nade mnou. A ve mně to volalo "Zdraví pro celou rodinu, prosím!". Podivila jsem se, že jsem neslyšela svist toho letu. Bylo to tak blízko. A za chvilku, už v dáli a méně zřetelně, pročísla oblohu další čára, jiná padající hvězda a za pár vteřin zase jiná. Jako by měli na nebi poplach. Bylo kolem půl jedenácté, teplá letní noc 12.srpna 2010. Všude kolem koncert cvrčků, hotová symfonie, která podbarvovala to neuvěřitelné divadlo splašených těles.

Vzala jsem si venkovní křesílko, pohodlně se posadila ke kůlně tak, abych měla před sebou veliký kus oblohy. Takovéhle nebe není tak obyčejná záležitost, jak by se zdálo. Rožnovská obloha v jasných dnech hraje divotvorné a magické divadlo. Normálně by moje krční páteř nad takovým záklonem plakala a protestovala, ale že jsem jí vypomohla a opřela si hlavu, poskytla mi tu úžasnou podívanou. Seděla jsem tam a očekávala zázrak. Třeba, že se rozestoupí nebesa a uslyším vzdálený hlas, uvidím nezvyklá světla, a tak podobně. Nestalo se nic. Jen ty hvězdy padaly, ale už žádná tak blizoučko, jako ta první. A taky tam v dálce zřejmě letělo letadlo, zasvítilo a schovalo se do mraků, pak výrazně zasvítilo o kus dál.To nebylo to, nač jsem čekala. Co jsem čekala? Můj pocit byl velmi intenzivní, byla to skoro JISTOTA, že se stane něco mimořádného.

Ale protože zázrak nepřicházel, rozběhly se mi myšlenky. Do hvězdné oblohy jsem už zírala mnohokrát. Podobně krásné nebe jako v Rožnově je i v Terešově, na chalupě rodičů. To jsou ty venkovy, s oblohou opravdu temnou, kde se dějí tajemna. Stalo se už před pár lety. Nejdříve sedíme na pražcích u hřiště na zahradě - táta a maminka, můj muž a já. Je teplý večer, a tak ze sedu jdeme do lehu. Rozplácneme se do trávy. Vůbec není vlhká a nebo to pro tu krásu nevnímáme? Zíráme do nekonečného vesmíru s miliony hvězd, fascinovaně hledíme vzhůru, nejdřív něco tiše povídáme. Ale pak už jen ležíme, mlčíme a vznášíme se tam někde daleko. Každý sám, každý se svými myšlenkami. Dlouho dlouho. Magický zážitek.

Ťuk ťuk, už to vím! Zázrak je to, že tady sedím, že můžu vidět a vnímat tu krásu, že je mi dobře. Zázrak je, být šťastná.

Rožnov pod Radhoštěm, 13.srpna 2010