SLÁVKA JANÁKOVÁ

...padá hvězda

Vyšla jsem ven, podívat se na noční oblohu. Tak na co se mám těšit zítra? Jen jsem otočila hlavu vzhůru, zaskočilo mě fascinující nebe plné hvězd, a v tu vteřinu, i těsně nad mojí hlavou, rozčísla oblohu padající hvězda. Až jsem se lekla a škubla sebou, aby mi nespadla na hlavu. Vytvořila velikánský oblouk přes celou oblohu nade mnou. A ve mně to volalo "Zdraví pro celou rodinu, prosím!". Podivila jsem se, že jsem neslyšela svist toho letu. Bylo to tak blízko. A za chvilku, už v dáli a méně zřetelně, pročísla oblohu další čára, jiná padající hvězda a za pár vteřin zase jiná. Jako by měli na nebi poplach. Bylo kolem půl jedenácté, teplá letní noc 12.srpna 2010. Všude kolem koncert cvrčků, hotová symfonie, která podbarvovala to neuvěřitelné divadlo splašených těles.

Vzala jsem si venkovní křesílko, pohodlně se posadila ke kůlně tak, abych měla před sebou veliký kus oblohy. Takovéhle nebe není tak obyčejná záležitost, jak by se zdálo. Rožnovská obloha v jasných dnech hraje divotvorné a magické divadlo. Normálně by moje krční páteř nad takovým záklonem plakala a protestovala, ale že jsem jí vypomohla a opřela si hlavu, poskytla mi tu úžasnou podívanou. Seděla jsem tam a očekávala zázrak. Třeba, že se rozestoupí nebesa a uslyším vzdálený hlas, uvidím nezvyklá světla, a tak podobně. Nestalo se nic. Jen ty hvězdy padaly, ale už žádná tak blizoučko, jako ta první. A taky tam v dálce zřejmě letělo letadlo, zasvítilo a schovalo se do mraků, pak výrazně zasvítilo o kus dál.To nebylo to, nač jsem čekala. Co jsem čekala? Můj pocit byl velmi intenzivní, byla to skoro JISTOTA, že se stane něco mimořádného.

Ale protože zázrak nepřicházel, rozběhly se mi myšlenky. Do hvězdné oblohy jsem už zírala mnohokrát. Podobně krásné nebe jako v Rožnově je i v Terešově, na chalupě rodičů. To jsou ty venkovy, s oblohou opravdu temnou, kde se dějí tajemna. Stalo se už před pár lety. Nejdříve sedíme na pražcích u hřiště na zahradě - táta a maminka, můj muž a já. Je teplý večer, a tak ze sedu jdeme do lehu. Rozplácneme se do trávy. Vůbec není vlhká a nebo to pro tu krásu nevnímáme? Zíráme do nekonečného vesmíru s miliony hvězd, fascinovaně hledíme vzhůru, nejdřív něco tiše povídáme. Ale pak už jen ležíme, mlčíme a vznášíme se tam někde daleko. Každý sám, každý se svými myšlenkami. Dlouho dlouho. Magický zážitek.

Ťuk ťuk, už to vím! Zázrak je to, že tady sedím, že můžu vidět a vnímat tu krásu, že je mi dobře. Zázrak je, být šťastná.

Rožnov pod Radhoštěm, 13.srpna 2010