PROLÍNÁNÍ 

PROLÍNÁNÍ

1.

Rozsudek

Odsouzen k životu! Pal!
Andělé pohnuli konečky křídel.

Vznáším se k zemi,
padám nebem.

Mám zhasínat tmu,
či rozsvěcet plamen?

(Martin Kolář)

2.

Tvář

Ta pouť byla dlouhá
přes máminy pohádky
v hliněné tvrzi
hradbami jabloně
s hláskami špačků

Nad obzorem
v galerii topolů sedával vítr
ve svislých větvích
si otíral záda

Již dávno jsi postrkovaný světem
na slepičích nohou
o dvou krejcarech a jedné grešli
plížíš se od zastavení k zastavení
s láskou a zradou
s neóny chtíčů když tě to svrbělo
tak pohladit položit slovo
pro odsouzení
tobě zrána nevzešlo slunce
kohouti ucpali v kurnících vstupy
a na důkaz tmy
otočení zobany dovnitř
šavlovými ocasy
porcovali jitřní šeď

A těch pádů
konejšivých slz
poponášíš dřevěný osud
tolikrát jsi chtěl zpátky
tolikrát zapomenout
hodit ho do škarpy
půjčit si jiný
a k tomu klisničku
ale její mzdu pojedl
kdosi se strachem o sebe

Bosky o půl opánku
druhou nohou
vytancováváš v zemské tíži
tajné nesrozumitelné nic
ale jdeš
opíraje se o křídlo
které sis kdysi ze vzteku vytrhl
a klejíc vyhrožoval nebi
že jsi víc se všemi moudry
co se ti zdařila
než je ocení milování molů
než je prolije ocúnový čaj
a patro závěje uzavřeStoupáš
k ostrému kamení
opíraje se o křídlovou kost
k dalšímu zastavení
ta tebou vytržená brka
pro jepičí naději
tolik jsi toužil
zametl průvan
po všech čertechPoslední stoupání
už vysoko
zde nezpívá nic
v košili bez rukávů
páchnoucí potem
nahých zad
a věrnou močí
snad omylem
snad jenom náhle
na kopci tmy
spatříš oheň...Blíž a blíž
pýcha již nestačí
dávno tě bolí
když vázala na puchýře srdce
tvé sváteční kravaty

Blíž jdi blíž
Někdo tam sedí v kápi
čeká
nevidíš do tváře
blíž, blíž ...
již skoro nemůžeš
křídelní kost zlomená v úpatí
tam jsi se lekl
když lež se chechtalaBlíž, blíž...
pro holubí vzpomínku
k mládí
od popelavé nedotknutelnosti
na kterou jsi nevěřil
a teď taková žízeň
o jediném - Odpouštím
na nezhojené rány
když tě kopali
a matčina zástěra byla tak dalekoUž na dosah
jen natáhnout dlaň
klesáš u ohně
na kolena
pro To odpuštění říci:
"Pane, milosrdenství, konečně zde".Ale ten oheň nehřeje
A když konečně
on otočí hlavu
uvidíš v kápi svou vlastní tvář

(Vít Kolmačka)

3.

A tak jsem se díval dovnitř

ne kolem

a bylo tam všechno

a nebylo hranic

každý jsem Já

(Dušan Baur)

4.

Čtyři

Viděl jsem dva,

na refýži stáli.

S klobouky do čela

a dlouhými plášti -

aby se oči nestřetly

do dálky hleděli.

Viděl jsem dvě

za ruce se držely.

První na vozíčku byla

a ta druhá,

ta bílou hůl měla.

Obě se smály až brečely.

(Martin Kolář)

5.

Tajemství

"Chtěla bych ti něco ukázat, tati."
"Ale potichu, abys je nevyplašil."

Pevně mě chytla za ruku.
A přivedla na louku pokrytou fialkami.

(Martin Kolář)

6.

Tvé vlasy...

Tvé vlasy

na nahé šíji

v pohybu s větrem

Neležel jsem s tebou

pod lískovým ořechem

svírala zima

stáli jsme při sobě

koroptve

křídly zamkly se okolo těl

snad jsme se hřáli

Jaro nepřišlo

nalitý pupen

v smrákavý čas

tak splaskával

Zemí jsi byla

já na ni nespočinul

kadeř nečechral

potu se nenapil

jen se vzdaloval

po naši konjunkci

nejdříve Mars

nyní blíží se Jupiter

tolik se v tobě utopit

volám z hloubky vesmíru

(Vít Kolmačka)

7.

Štěstí

"Dobrý den,
nejste Vy Štěstí?"

"Všude Vás hledám,
byl jsem v Japonsku i Peru."

"A Vy se mi tu vyhříváte,
s kočkou na zápraží."

(Martin Kolář)

8.

VÍC NEVÍM

Dveře byly dokořán otevřeny

mohl jsem vstoupit

a ona už by za mnou

neprodyšně zavřela...

Náhoda...

nečekaně...

Minu ty dveře

a po pár krocích

zastavím před jinými

Zazvoním...

Otevře moje žena

magnólie

obsypaná

bílorůžovými květy

voní miminkem

a za jejími zády se ozývá

droboučký vrnivý smích...

A to je všechno

co vím o životě a smrti

víc ani vědět nechci

(Petr Otépka)

9.

PACIČKY

Cestuji vlakem

s roztroušenou melancholií

vykrádám z krajiny

přitažlivé záběry

a ukládám si je do paměti

tady pocítí

svoji bezcennost

i kolorované pohlednice

a grafiťáci

zahanbeně skryjí spreje

do středověkých kapucí

za Hradcem už jen nádražíčka

s fasádou

z časů Garrigua Masaryka

a mezi nimi hvozdy

dlouhonohých smrků

hvězdné týmy NBA

kdybych natáhl ruku

z okna vagónu

sedřu si polštářky prstů do krve

o strusku jejich kůry

potom kopce a zase kopce

všude tráva

načechraná jako svetr z mohéru

PŘÍRODA ZBOŽŇUJE DOKONALOST

Jedu 280 kilometrů za Monikou

po tříměsíční známosti

mám jedinou jistotu:

chybí mi víc opatrnosti

v teritoriu Štíra

V osobáku na Liberec

už jen pár loků vzduchu

všichni lapají po odjezdu

na poslední chvíli

vklouzne dveřmi vánek

dívka značky Renoir

vlasy obarvené mletou paprikou

v očích bazalka

její velkou tašku hodím do sítě

nad našimi hlavami

"Moc děkuji...," špitne

místo rukou má pahýly

místo nohou taky

možná genetika

možná bouračka

v tom se nevyznám...

Čtu cosi o ezoterice

podstrčil mi to kdosi bezradný

ona zdvořile nahlíží

do magazínu železničářů

vdechuji duchovno

příručka radí

"Rozdvojte se !"

nehmotné prý se vznese

na stříbrné šňůře

zábavná léčba

Co na to ona?

Hovoříme ústy očí

bezbrannost zastírá úsměvem

pozvolna klopýtá po pražcích dřímoty

drobná ňadra se jí nepatrně vlní

jako lístky jetele

v každém vydechnutí

ruměnec něhy

s vděčností hltám ten žár

takových šancí

mít na dosah anděla

je v životě jen pár

bojím se pohnout

abych mu neporanil křídla

Vlak se zarputile drží kolejí

trefí i poslepu

průvodčí nás orazítkuje

na rozloučenou

nádraží máme společné

jinak nic

žádat o adresu

by bylo troufalé

dívka s pacičkami

nastoupí ke komusi do auta

místo zamávání

zvíří se prach

Vysokorychlostní Monika

která z karet vyčetla

že jsme si byli souzeni

mne pohlavkuje políčky příkazů

a plesnivých poučení

i za jejím vozidlem se zvedne ocas prachu

to možná smrtka kýchla

Myslím na surikatu

která se Štírovi dovede ubránit

ale já neznám protijed

(Petr Otépka)

10.

NEZABIJEŠ

řekl jsi mi Miluji Tě

a mě zamrazilo

vzpomněla jsem

jak ta slova kdysi ke mně zněla

řekl jsi mi Miluji Tě

to on taky a nikdy to

i přes mé úporné prosby neodvolal

řekl jsi mi Miluji Tě

a já posmutněla

také jsem to kdysi pověděla

i zůstaň kde budeš šťastný

spadl na zem

odbelhal se

a já chci věřit že za sny

řekl jsi mi Miluji Tě

já vzpomněla jsem na motýla

co mu těmi slovy křídla popálili

na stěnu si trofej slepci vystavili

Miluji Tě i zůstaň kde chci

řekl jsi mi ten den už jako pátý

roztáhla jsem tedy křídla

a aby svět nepřipsal si další vraždy

odletěla jsem

pro jistotu navždy

(Karolina Antlová)

11.

Branka

Stála pod lesem,
jak liška rezavá.
Plůtek rozpad se,
ztratila smysl života,

Přála si,
by ještě jednou,
prošel jí někdo.
Na jménu nesešlo.

Až jednou,
prolét jí pták.

(Martin Kolář)

12.

ODVAHA

opustila jsem teplo životadárné vody

a zkropil mě vzlyk a udeřil tep

opustila jsem peřin baldachýn

a nitrem prošlý meč vzal mi můj dech

opustila jsem vůni rodných hroud

a poznala že bolesti je nutné neuhnout

opustila jsem něžný pel svých batolat

a vryla si pod oči další vrásky

opustila jsem svou svěžest

a odlíčila další masky

opustila jsem jistotu v náruči milého spočinout

a objevila jaké je v sobě procitnout

opustila jsem bezpečnou klec

a zatančila v ranním lesku

opustila jsem marný drahokam

a uviděla paprsky za rozbřesku

opustila jsem klamný srdce tón

a laskal mě bělavých andělů chór

(Karolina Antlová)

13.

Můžeš

Můžeš být sám uprostřed davu,

můžeš být vězněn, i když jsi v právu.

Můžeš mít hlad i s plným břichem,

můžeš být svatý i se svým hříchem.

Můžeš i v mrazu dát druhým teplo,

a v tmavé noci, zářit jak světlo.

Můžeš mít žízeň i blízko studny,

můžeš se smát a v duši být smutný.

Můžeš se ztišit i v bouři a větru,

a třást se zimou i v teplém svetru.

Můžeš dnes doletět ke hvězdám, k měsíci,

můžeš mít pochyby, i když jsi věřící.

Můžeš být bohatý a nemít nic.

Všechno má rub, ale i líc.

Můžeš být mladý a přesto mít vrásky.

Nemůžeš k Bohu však

bez skutků lásky.

(Jan Šlachta)

14.

MOŽNOSTI OKVĚTNÍCH LÍSTKŮ

počítám ovečky po setmění

možná ale žádná noc už není

třeba je láska jiná

honíme se za mámením

vztahuju ruce do umdlení

možná ale nebe v dálce není

třeba je naděje víska blízká

jen bojíme se že občas se blýská

vzpomínám na odlesk tvého pohlazení

možná ale žádný dotek není

třeba příslib je vždy oblouznění

a my unikáme osamění

počítám možnosti okvětních lístků

na cestě mých pošetilých přání

nepadnout do propasti zítřků

vyjít sráz bez reptání

(Karolina Antlová)

15.

sen měl jsem včera

bylo v něm sto stěn

strmých

toužil jsem být ten

kdo pokoří je

aniž vydá sten

stalo se

pak v den

kdy stál jsem před jednou jedinou

a vše chystal se

udělat jak má se

já křen

odešel jsem pod jinou

a i před tou

postál jen

sám sebou poražen

místo výšiny nížinu

posetou stovkami hrobů

svých snů

opět zvolil jsem

(Roberto Scavino)

16.

Není vám podezřelá

mapa, podle níž celý život jdete do tmy

báseň, které nerozumíte ani posté

slova, převalovaná na patře

jen s chutí koření?

Jsou věci, kterým můžete dát

tisíc jmen

a nikdy nezačnou existovat

(Dušan Baur)

17.

Vleklé samoty (Na Lánech)Náhlý paprsek světla
prostřelil záclonu
když pozdní vůz
pod tvými okny zavrčel
jak noční prchající hyenaČerstvě krmený krb
ještě ledový vystrkuje jazyky
toužící po doteku
slinou tepla
po svlečené kůži
když se had podsouvášpod kapnu ledových peřin
do samoty hnízdaV obklíčení ticha a chladu
v motlitbě zaječího schoulení
s běhy na rtech
dechem zahřívaných
než pohladí touha o snu
O neprázdném loži...a kdesi vedle
vrněním koťata
ti rozrážejí ledStrachem budí tě vítr
na střeše bubnují ořechy
před tušením o velkých netopýrech
a ostrých kousancích
myších rypáků
pro myši samé
utíkáš ve snu
lehce poodhalená
s nahými koleny
zmenšená
do lesklého broučka
skrýt se
pod lupením hledíku

(Vít Kolmačka)

18.

Kde jsi? Přijdeš?

Sýkorko, brachu, Pane, kde jsi?
Hledám Tě na dně kaluží
vody kterou opláchli auta

Tvůj plášť
cár tak kdysi vzdálené bolesti
bílý
i od nezasychající krve
poblíž je hřebík a trn
z nenávisti a pro lásku ubíjený

...až tympanon pukne
až v trhlině brány vyroste bříza
podáš mi jehnědový koláč
pak opět uslyším
Slovo Tvé písně

(Vít Kolmačka)

19.

lekl jsem se

když nad ránem

v zrcadle

spatřil jsem svou tvář

hlubokou brázdu vprostřed čela

oči víčky překryté

desítky koryt

vyschlá řečiště starostí a běd

to opravdu jsem já ten děd

jak dlouho ses vlastně neviděl

zeptal se ze tmy obraz

kam uvěznit jsem jej chtěl

nevím

snad pěknou řádku let

blázne

proč děsíš se vždyť je to jen kabát

který po sezóně na věšák

v předpokoji odložíš

a potom co bude

pozvou tě dál

no a pak

žádné otázky

jen miska vah

sklopil jsem hlavu

znovu rozsvítil jen na vteřinu snad

odvážně zahleděl se do očí

a zklidněn odešel jsem spát

(Roberto Scavino)

20.

žil jsem a myslel

že jsem to já

ve střípcích rozbitého zrcadla teď

hledám své srdce

jež nikdy nikam neodešlo

(Dušan Baur)

21.

Noční rozhovor

Sypal jsi mi popel do očí !
... by ses zastavil.

Nevidím tě.
Abys uvěřil.

Volal jsem Tě ...
Já s tebou vždycky byl !

(Martin Kolář)

22.

Mám ruce prázdné miliardou trosek

obsypán popelem, řežavými uhlíky minulosti

nemohu unést svou prázdnotu...

ale už poznám čistý džbán

vděčný za pramenitou vodu

(Dušan Baur)

23.

Jsem

Když sestupuji dolů

nikam neklesám

když stoupám vzhůru

nepovznáším se

Když schovávám se

neustupuji

mlčím-li

nevzdávám se

Vítězím-li

nic nevyhrávám

miluji-li

nezískávám

Jsem

Obdržel-li jsem věc

nezbohatl jsem

pozbyl-li

nic neztratil

Začal-li jsem

nezrodil jsem se

skončil-li

nezemřel

Jsem

(Dušan Baur)

24.

ty nejsi ty

jsi ty

já nejsem já

možná jsem

vodou stoletou

zaskočím a překvapím

sebe sebou

tebe tebou

a možná

pěnou

v moři vln

vlnou v moři pěn

tebou i mnou

já jsem

(Roberto Scavino)

25.

Jeden kořen - všechny větve

Jsem v každém

od kořenů

ne někde "v éteru"

Nejsem bytost

přesto jsem

Nejsem všude

jen kde jsem Já

je něco

Sestavím hrad

jehož studnou bude živá voda

Zrodím se vším

(Dušan Baur)